Jdi na obsah Jdi na menu

Kniha "Chybějící čas"

Chybějící čas

Právě jsem dočetl vynikající knihu Chybějící čas od Budda Hopkinse z roku 1981. Je zde podrobně rozebráno několik únosů do UFO, které proběhly od 50. let 20. století. Autor zde s pečlivostí detektiva sbírá střípky informací z těchto jednotlivých únosů, které vyplývají na povrch při hypnotických regresních sezeních dotyčných osob. Ze zjištěných informací vyplývá, že únosy mají vždy podobný scénář. Oběť je vždy nejprve telepaticky ovládnuta, takže poté dělá zdánlivě nelogické věci, jako je vystoupení z auta nebo opuštění domu v temné noci, navzdory obrovskému prvotnímu strachu, který cítí. Poté je jedinec paralyzován, takže se nemůže hýbat a pouze sleduje příchod malých bytostí, které jej nějakým způsobem přenesou do své lodi, která čeká nedaleko. Tam jej čeká většinou nějaká forma lékařského vyšetření, odebrání vzorků tkání, apod. Vše se odehrává vleže na stole při oslnivém světle, takže okolní vjemy jsou tímto způsobem částečně zastřené. Dotyčnému člověku je doslova vsugerováno, že se cítí příjemně, ba přímo blaženě, že nic necítí, i když jsou na něm prováděny jinak bolestivé zákroky. Lidé jsou potom, obvykle po několika hodinách, vráceni zpět na místo únosu a jsou jim účinně zablokovány vzpomínky na celý únos. Takže jediným patrným vjemem je pocit chybějícího času, kdy si nemohou vzpomenou, co se s nimi během této doby dělo.

Zde je ukázka z knihy, která popisuje typický scénář únosu:

"Jako příklad budu prezentovat hypotetický případ únosu, složený z běžně vykazovaných údajů, z řady skutečných případů. Předpokládejme, že mladý muž, jeho manželka a rok staré dítě jedou autem pozdě v noci, po relativně opuštěné dálnici. Vidí, jak se na obloze pohybuje jasné světlo a najednou se blíží k jejich autu. Po chvíli si uvědomí, že to není letadlo nebo helikoptéra nebo něco, co znají. Letí to bez zvuku, pohybuje se to nepravidelně a může se to náhle zastavit zcela na místě, na rozdíl od jakéhokoliv letadla, které kdy viděli. Nyní to prolétá nízko nad jejich autem a zdá se, že to mizí za porostem stromů. Potom se jejich motor náhle zastaví, když selže jejich elektrický systém. Nakonec UFO odletí do jiného místa, než ho naposledy viděli, a jejich motor znovu naskočí, zdánlivě sám od sebe. Jsou zmatení, ale ulevilo se jim, že věci jsou opět normální. Nejsou si vědomi toho, že je nyní o dvě hodiny později. Všichni tři strávili nějaký čas uvnitř UFO, kde podstoupili nějaké vyšetření a celý zážitek byl zablokován z jejich vědomých vzpomínek. Události bezprostředně před únosem a bezprostředně po únosu byly hladce spojeny dohromady, což jim zanechalo jen malou nebo vůbec žádnou vzpomínku na chybějící čas."

Ze zjištěných informací autor dále zjišťuje, že spousta lidí nemá na únos žádnou vzpomínku, někdy pouze nevysvětlitelný pocit strachu v určitých situacích, noční můry, nevysvětlitelné jizvy na těle, které se objeví bez zjevné příčiny, apod. Z toho plyne, že skutečný počet obětí únosů do UFO může jít do tisíců. Protože ne každý se podvolí prodělat regresní hypnózu, aby se dozvěděl, co se s ním vlastně během tohoto chybějícího času stalo. Ne každý se dostane k těmto informacím, aby vůbec věděl, že něco jako únosy do UFO mohou existovat a že se možná stal jednou z obětí těchto únosů. Zkušený badatel Budd Hopkins má na takové lidi již svůj čich a tak se mu podařilo několik z nich na regresní sezení přivést. Ukázalo se, že někteří z těchto lidí byli unášeni opakovaně v různém věku. Nejprve v ranném dětství, ve věku okolo šesti let. Tehdy jim bylo obvykle něco voperováno do těla, snad nějaké sledovací zařízení. Aby mohli být později spolehlivě nalezeni a opětovně uneseni během puberty. Kdy jim byl tento implantát obvykle vyjmut. Často se nacházel hluboko v nosní dutině, takže jim byl odstraňován skrze nosní dírku nějakým druhem úzkého nástroje. Někteří z těchto lidí byli poté ještě znovu uneseni i v pozdějším věku.

Zde je další ukázka z knihy:

"Jedna věc byla pro mne vždy záhadou. Moje matka mi dokonce nabila, protože jsem řekl, že nevím, jak jsem si to udělal. Byl to řez na koleni a já nevím, jak jsem si to udělal. Hrál jsem si na dvorku a nepamatuji si, že jsem se tam sekl, ale měl jsem obrovskou ránu na koleni, a mám tam dodnes jizvu. Kůže byla rozříznuta poměrně hluboko. Náš rodinný lékař řekl: "Můj bože, musel sis tvrdě hrát. Na čem jsi se tak pořezal, o nějaký kov?" "Ne, jen jsem skákal," řekl jsem. To byla jediná věc, o které jsem si mohl myslet, že bych si to mohl způsobit. Uvědomil jsem si, že když jsem skočil, mám na koleně trochu krve."

Zeptal jsem se, jak byl starý, když se to stalo. "Měl jsem asi sedm, řekl bych, protože jsem byl pořád v Brooklynu." Když jsem se zeptal na okolí, řekl, že poblíž jeho domu je volná krajina a poblíž jsou malé lesy. "Jizva," řekl, "je zvláštní. Je přímo ve středu kolena, přímo nad čéškou - kolenním kloubem. To je tak zvláštní." Dále mi řekl, že má spoustu jizev, ale nevzpomíná si, jak ke každé přišel. "Až na tuhle, a to je právě ta, která mě mate. Chtěl byste vidět mou jizvu? Jste první člověk, kdo ji kdy chtěl vidět! Ale je na zvláštním místě. Je těžké si představit, odkud ji mám."

Geisova poslední vzpomínka byla obzvláště zajímavá: "Na dvorku byl starý stůl a já jsem z něho skákal, a bylo to skoro tak, jako by se ta rána náhle otevřela. Vlastně si nepamatuji, jak by se otevřela, ale to je to, co mě tehdy v té chvíli napadlo. "Řekl jsem doktorovi, že se to tak stalo." Neřízl jsem se o nic, prostě se to roztrhlo. Nikdy jsem se nedostal do kontaktu s nějakým kovem. Normálně bych brečel, ale neměl jsem žádnou bolest. Žádnou. Prostě jsem nic necítil."

Myslel jsem hned na Virginii Hortonovou a Philipa Osborna s jejich popisy, jak vznikly jejich hluboké, ale bezbolestné rány. Philip si vzpomněl, že ho rozřízli "velmi čistě a něco vybrali ven, a pak to zase jen dali zpátky." Nepamatuje si krvácení tak hojné, jak by se dalo očekávat, soudě podle hloubky jeho rány. Virginia cítila, že její řez "se prostě uzavřel a přestal krvácet." Geis však seskočil ze stolu a možná si všimnul nohy až minuty poté, co byl jeho řez "právě uzavřen". Dá se předpokládat, že experimentátoři z UFO měli v roce 1950 léčebnou technologii, která nebyla zcela dostačující pro hyperaktivního sedmiletého chlapce z Brooklynu!

Dr. Geis byl vytrvalý ve svém odmítání podstoupit jakoukoliv hypnotickou regresi o svých zkušenostech, i když jsem stále doufal, že jednoho dne si to rozmyslí. Moje přítelkyně psychoterapeutka učinila zajímavou poznámku poté, co jsem jí řekl o mnoha případech, jako je dr. Geis, ve kterých má svědek hluboce zakořeněný strach, pramenící ze setkání s UFO, a stejně intenzivní strach z podstoupení hypnózy, aby byla prozkoumána tato zkušenost:
"Pomysli na všechnu tu energii osoby v takové situaci, kterou ten člověk plýtvá, když se snaží udržet něco neznámého a znepokojujícího dál od svých myšlenek. Bylo by mnohem lepší, abychom prozkoumali zážitek a podstoupili jakoukoliv dočasnou bolest, co může existovat, jen proto, aby nemusel plýtvat veškerou energií na to, že uchová svou paměť nedotčenou."

Toto svědectví, neochota k prozkoumání podezření na únos, je nepochybně způsobeno druhem utajené hrozby proti "vzpomínkám", která je zřejmě implantována v myslích tolika unesených. Steven Kilburn pod hypnózou řekl, že si na nic nepamatuje, že je to vážné, že může zemřít. Věděl ovšem, že taková hrozba nebyla doslova pravda, ale znervózňovala ho. Pomyslel jsem na to, když doktor Geis řekl: "Co kdybych zjistil něco tak rozrušujícího, že bych mohl zemřít? Co kdyby to způsobilo infarkt?" Jeho poznámka mi připomněla pohřbenou hrozbu, napůl zapamatovanou a trápící stovky unesených, jak byly hypnotizovány, ale zdá se, že se zatím nikdo nestal obětí represálií. Ventilace této zkušenosti je myslím terapeuticky užitečná téměř pro každého. Strach z neznáma, je největší strach ze všech.

Nyní je čtenář obeznámen s mnoha vodítky, jak zjevnými, tak skrytými, které ukazují na možnost zapomenutého únosu. Pokud by někdo měl silné podezření na takovou příhodu, konečná kapitola knihy poskytuje informace o tom, jak podat takovou zprávu. Pokusíme se vyšetřit ji co nejúplněji.

Autor Budd Hopkins v závěru své knihy shrnuje výsledky svého bádání ve věci únosů do UFO následujícím způsobem:

Realita je jasná. Je velmi pravděpodobné, že většina světových vědců věří, že existence mimozemského života je pravděpodobná. Pokud je to pravda, musí být část tohoto mimozemského života vyspělejší než my, a tak schopná technologických výkonů daleko za hranicí našich možností. My sami jsme prokázali proveditelnost cestování do vesmíru, a tak se eventuální kontakt jeví jako nevyhnutelný. Tento den však většina z nás klade do vágní a vzdálené budoucnosti. Pro mnohé je to doslova nemyslitelné. Obávám se, že odhad této vzdálenosti je jen strkáním hlavy do písku. Naše pouštní oáza není tak izolovaná, jak si myslíme.

Pro mě je závěr nevyhnutelný: Jsou již tady! Ačkoli tomu nechci věřit a necítím se tím rozhodně ohrožený, věřím, že je to pravda - mimozemšťané nás pozorují po mnoho let, a my nemáme ani ponětí o jejich záměrech.

Kniha je k dispozici v anglické tištěné verzi na německém Amazonu za cca 100 Euro (cca 2700 Kč). Je vidět, že mimozemšťané pečlivě dbají na to, aby se informace o nich příliš nešířily. Na druhou stranu, je to již muzejní exemplář z 80. let. A myslím si, že je to velice kvalitní čtení. Ovšem raději ne na dobrou noc...

Český překlad knihy od Jana Pavlíka si můžete stáhnout ve formátu PDF, TXT nebo PDB, pro čtení na PC a mobilech nebo čtečkách elektronických knih.
---

Související odkazy

Zpráva o únosech do UFO (Exopolitika.cz)
Únosy lidí neznámými bytostmi (KPUFO)
Interview s Buddem Hopkinsem - anglicky (nebo strojový překlad)
Budd Hopkins na Wikipedii - anglicky (nebo strojový překlad)
Film Čtvrtý druh (2009)
Film Oheň v oblacích (1993)
Skutečný příběh Travise Waltona (Projekt Záře)
Příběh Travise Waltona (Cez-okno.net)

 

Náhledy fotografií ze složky Mimozemstane

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář